Proč jsou lidé snadno provokováni v davu & bull; ahoj zdravě

Stále si pamatuje, jak demonstrace a nepokoje v roce 1998 zpustošily zemi poté, co Suharto oznámil rezignaci na prezidenta. Nebo jak nedávno došlo ke vzpouře mezi řidiči taxislužby, kteří se střetli s řidiči přepravní služby založenými na aplikacích, což způsobilo zátarasy a velký počet zraněných obětí.

Ať už to byla demonstrace, která vedla k rozsáhlým nepokojům, nebo dav lidí, kteří byli zaneprázdněni převzetím zákona do svých rukou při koupání zločinců při činu, nikdo přesně neví, co toto devastující chování podnítilo. Je to produkt mládeže, která se chce jednoduše domáhat svých práv, nebo je to jen čistý radikalismus?

Publikum a oběti nepokojů přesto vyvodí osobní závěry, aby se pokusili porozumět důvodům masové dravosti. Existuje racionální vědecké stanovisko k pochopení toho, co vyvolalo nepokoje?

Dav přitažlivost

Dav je něco, co vždy přitahuje pozornost. Jen si představte, ať jste kdekoli, pokaždé, když uvidíte velkou skupinu lidí připojených k davu, určitě vás bude zajímat, co se děje, a připojit se k davu. Na jedné straně je dav vnímán jako něco neobvyklého, něco „nakažlivého“, dokonce něco děsivého. Zároveň však na dav pohlíželi s úžasem a fascinací.

Být součástí velké skupiny lidí, ať už na fotbalovém zápase nebo na rockovém koncertě, může být jedinečný zážitek. Kolik z nás nevědomky tlesklo rukama nebo křičelo posměchem, protože lidé kolem nás dělali totéž, i když jsme nevěděli, co se ve skutečnosti děje. Toto bizarní chování kolektivní skupiny je studováno v oblasti sociální psychologie známé jako „psychologie davu“.

Teorie 1: Členové davu nemají tendenci být sami sebou

Nejdůležitějším bodem chování davu, zejména při nepokojích, je to, že k němu dochází spontánně a je v zásadě nepředvídatelné. Podle této teorie, když jsou ve skupině, její členové se stávají anonymními, snadno ovlivnitelnými, mají tendenci být poslušní a / nebo zavírají oči nad tím, co ostatní členové ve skupině dělají. Zdá se také, že ztratí svoji identitu, takže se nevědomky chovají způsobem, který je ve skutečnosti v rozporu s osobními normami.

To je to, co přiměje mnoho lidí nasávat masy a sledovat jakékoli nápady nebo emoce od vůdce skupiny, i když tyto emoce mohou být destruktivní. V davu lidé jednoduše napodobují to, co vidí, aniž by přemýšleli.

Teorie 2: Členové davu podporují solidaritu

Problém je v tom, že základní myšlenka teorie psychologie davu je docela zastaralá a je obtížné ji použít jako měřítko v moderní době. Historické a psychologické výzkumy ukazují, že ve skupinách a davech nejsou členové obecně navzájem anonymní, neztratili svou identitu nebo neztratili kontrolu nad svým chováním. Místo toho obvykle fungují jako skupinová entita nebo sociální identita.

Dav jedná způsobem, který odráží kulturu a společnost; formované na kolektivním porozumění, normách a hodnotách, jakož i ideologii a sociální struktuře. Výsledkem je, že davové události mají vždy vzorce, které odhalují, jak lidé vnímají jejich postavení ve společnosti i jejich smysl pro dobré a špatné.

Na rozdíl od přesvědčení, že masy jednají slepě, teorie Clifforda Stotta z University of Liverpool, citovaná z Live Science, klasifikuje kolektivní chování davu jako rozvinutý model sociální identity, který uvádí, že každý jednotlivec v davu stále drží své osobní hodnoty a normy a stále myslí na sebe. Přesto si kromě svých individuálních identit rozvíjejí také nouzovou sociální identitu, která zahrnuje skupinové zájmy.

EP Thompson, odborný historik teorie chování davů, citovaný v The Guardian, tvrdí, že ve světě, kde jsou menšiny podřízené, jsou nepokoje formou „kolektivního vyjednávání“. Přinejmenším podle výtržníků se jejich problém stal pro většinu stejným problémem, a proto byla většina (policie nebo vláda) povinna vyřešit svůj dříve opomíjený problém.

K nepokojům obvykle dochází, když má jedna skupina pocit solidarity ohledně toho, jak s nimi zacházelo nespravedlivě druhá, a vidí kolektivní konfrontaci jako jediný způsob, jak napravit situaci. Ve skutečnosti se lidé díky skupinám zmocňují k vytváření sociálních hnutí, aby zvrátili normální sociální vztahy.

Theory 3: Crowd vs other people

V davu mohou lidé jednat na základě skupinového porozumění, ale akce každého člověka budou lidé mimo skupinu interpretovat různými způsoby.

Pokud lidé mimo tuto skupinu mají větší pravomoc interpretovat akce davu (například demonstranti jsou policií považováni za oddělené od společnosti a představují nebezpečí pro sociální strukturu), může to vést k tomu, že se aktéři zapojeni do davu dostanou do nepředstavitelné situace. Policie navíc dokázala vnutit toto porozumění davu prostřednictvím snahy zastavit za každou cenu všechny demonstrační aktivity, a to vzhledem k vynikajícím technologickým a komunikačním zdrojům policejního aparátu.

Kvůli jejich snaze umlčet akci a protože jsou také považováni za nepřítele společnosti a potenciální nebezpečí, začnou i demonstranti, kteří původně prováděli mírové akce, spolupracovat na boji proti tomu, co považují za útlak. Členové mas se cítili ohrožení a reagovali násilně, aby zachovali svou skupinu. V důsledku toho, že policie měla stejné zkušenosti, oddělené malé skupiny se nyní považují za součást obecné skupiny, avšak s intenzivnějším radikálním prvkem skupiny a základními motivy, které se mohou lišit od hlavní skupina. Někteří jsou politicky motivovaní, někteří se chtějí zapojit do rabování, zatímco jiní se chtějí bez dobrého důvodu zapojit do destruktivního chování. Je tedy těžké teoretizovat o stejném chování, které je způsobeno velmi odlišnými impulsy.

Toto rozšíření skupiny spolu s očekávaným a získaným pocitem solidarity mezi členy skupiny vyvolává pocit sebevědomí a touhu napadnout policii. Tato výzva byla policií vnímána jako akt potvrzení jejich počátečního vnímání a v konečném důsledku způsobení zvýšení kontroly a moci nad davem. S tímto vzorem se závažnost nepokojů zvýší a bude udržitelná.

Důležité je také sociální a ekonomické zázemí

Stott poukazuje na to, že chování davu v nepokojích je pouze jedním příznakem závažného základního problému. Například masové drancování a pálení během měnové krize v roce 1998 ukázaly, že se veřejnost hněvá na hospodářskou nerovnováhu nebo nedostatek spravedlivých příležitostí pro společnost.

Simon Moore, výzkumný pracovník skupiny Violence & Society Research Group na Cardiff University ve Walesu, tvrdí, že existuje jeden určující faktor, který může sjednotit všechny výtržníky, a to vnímání, že pocházejí z nízkého sociálně, ekonomického a politického postavení. Ve své studii Moore zjistil, že nízké ekonomické postavení (finančně neadekvátní než ostatní lidé ve stejné oblasti) a skutečná chudoba (definovaná jako neschopnost platit za věci, které potřebujete) způsobují utrpení. Spolu s utrpením má nízký společenský status ve společnosti také za následek nepřátelství. Podle Moora nízký stav podporuje stres, který se projevuje ve formě agrese.